Stalo se módním moderní medicíně všechno vytýkat. Díky internetu se šíří informace a online diskuse mají obrovskou sílu ovlivňovat náš názor. Internet a anonymní profil ale přináší prostor dalším frustrovaným jedincům, aby mohli pociťovat chuť morálního vítězství a slávy. Pokud jste nikdy nic nedokázali, nejrychlejší cestou k falešnému úspěchu je najít si vážené téma, obor, osobu a kritizovat, co to jen jde.
Terčem kritiky se stávají i doktoři a systém zdravotnictví. Systém je, jaký je. Doktor, který vás ošetří, za systém, dlouhé čekací doby, za vaše nepříjemnosti v administrativě mnohdy nemůže. Vzhledem ke svému koníčku (zdravá výživa) se často pohybuji v diskusích, kde je zdravotnictví běžným tématem. Doktoři a jejich "diletantní" přístup je na diskusích obecně silně kritizován. Oni nic neznají, nevědí, jen do vás cpou léky, atd... Snad nikoho nevyléčí a jsou jen otrokem systému a farmaceutických firem. Pokud máte nedej bože vážnější nemoc (než rýmičku a kašílek), třeba autoimunitní onemocnění, chronické stavy, je snadné kritizovat lékaře, který vám nepomůže. Alternativní výživové trendy jsou často spojeny s ostrou kritikou zdravotnictví a farmaceutických firem. Pamatuji si první webové stránky, které se zabývali vlivem na zdravý a ostrou kritikou lékařů, který místo změny v jídelníčku předepisují léky. Není ale všechno černobílé.
Bohužel jsem teď i sama zainteresovaná, už měsíc běhám po doktorech, potkala jsem jich zatím kolem deset, a vypadá to tak, že to nekončí...
Rozhodla jsem se proto napsat článek o tom, co si myslím o doktorech, o péči, kterou dostávám a o vlastní roli.
Vidím nemocné lidi den co den, čekárny jsou plné pacientů. Byla jsem několikrát na různých odběrech, na RTG, CT. Otočila jsem se v Úrazovce, u praktického lékaře, u specialistů různého oboru (chirurgie, revmatologie, plicní, interní, endoskopické centrum) v Bohunicích i v Dětské nemocnici. Můj názor se nevztahuje na Úrazovku, to je černá ovce :)
Můj praktický lékař mně od první chvíle bral vážně. Je častým stereotypem, že lékaře zajímají jen vaše aktuální potíže a chce je uhasit, ať má klid. Jak můj praktický lékař, tak chirurg, do jejich péče jsem se dostala poprvé, byly toho názoru, že se jedná o komplexní problém. Začali mi otékat všechny velké klouby a měla jsem bolesti páteře, horečky. Jak se můj stav zhoršoval, přibývalo vyšetření, odběrů a specialistů.
Musím říct, že jsem se všude potkala s profesionálním a moc příjemným lidským přístupem. Některé vyšetření bylo tak kruté, že jsem to opravdu byla schopna absolvovat jen díky personálu a nepřeji to ani svému nepříteli. Lékaři, kterých potkávám, se mnou komunikují a dostávám otázky, jestli chápu, co mi je, jaká je prognóza a uvažují o tom, jestli je něco potřebné, nebo není. Byla jsem na vyšetřeních, které jsem absolvovala poprvé a všichni do jednoho se usmívali, mluvili na mně srozumitelně, mohla jsem se zeptat, ať se nebojím, uklidňovali mně a starali se i o to, abych se cítila lépe. Nejdůležitější je, co mně opravdu uklidnilo, že je léčba kortikoidy to poslední, a bude aplikována jen v nutném případě.
Vzhledem k tomu, že jsem už měsíc doma, mám spoustu času na myšlení.
Zamyslela jsem se nad tím, jaké historky jsem o doktorech slyšela a jestli ta myšlenka "špatní doktoři" není trochu zkreslená.
Čekárny jsou plné, mnohdy ošklivé, staré, ve špatném stavu (samozřejmě jsou některé oddělení v mnohem lepším stavu). Na plicním jsem padla do prostředí, ve kterém je pracovat opravdu až nedůstojné. Přesto to na doktorech ani sestřičkách nebylo poznat. Nejsem si jistá, že by nás bylo hodně, co bychom udrželi lidský přístup v takových podmínkách, když se na nás v dnešním světě tváří uštvaně i pokladní nebo pošťák.
Napadlo mně taky, jak jsem byla před lety vyděšená, že bude přítel brát steroidní léčbu. V duchu jsem obviňovala lékaře, že je neschopný. Proč mu nepomůže, proč nezkusí i něco jiného, proč ten agresivní přístup? Jak je možné, že je internet plný zázračných příběhů a můj drahý žádnou zázračnou pomoc nedostane? To jsou všichni ignoranti? Byla jsem vyděšená a bála se, že se kontrola nad našim životem vymkne z rukou. Do té doby totiž vše klapalo perfektně. Krásný vztah, podobné cíle, celkem fajn práce, hodně kamarádů, cestování. Bylo to krásné období a já jsem si začala představovat, jak se nám to všechno rozpadne. Začali jsme pátrat, co by mohlo pomoct. Objevila jsem spousta informací, které bych dělila do dvou kategorií. První se jen na diskusích stěžovala, že léky nepomáhají, lékaři neví, stav se zhoršuje. Druhá kategorie mně ale povzbudila. Osobní příběhy, které byly postaveny na snaze nemoc překonat. Nebyly to žádné idealizované pohádky, žádné zázračné bylinky z Himálají, roztok neznámé nerostní suroviny z Afriky a podobné kouzla. Byly to příběhy dlouhé cesty, která začínala vždy otázkou, "co pro sebe můžu udělat?" Změna jídelníčku, změna životního stylu, přístupu, zaměstnání, napravení špatných vztahu. Dlouhá cesta trvající měsíce, roky, plná recesí, emočně i fyzicky vyčerpávajících etap. Odbourání sebelítosti a obviňování, vyřešení dávných traumat, zápasy s vlastními negativními myšlenkami.
V momentě, kdy chtěl někdo opravdovou změnu, nechal obviňování lékařů a snažil se tělu pomoct,
ve spolupráci s lékařem.
Přítel taky vykročil touto cestou. Následovalo zajímavé období bádání, plné stresu a změn. Jediným cílem bylo vyhnout se steroidní léčbě. Přišel den D, kontrola u specialisty. Nastalo zlepšení a hrozba steroidů se rozprchla. Přítel se specialistovi svěřil, co pro sebe udělal a věřte nebo ne, lékař si knížku o americké studii zapsal, že je to zajímavé.
Jestli v jeho ordinaci nastala změna? Pochybuji. Čekárny jsou stejně plné, pracuje jako na běžícím pásu, nestíhá a hasí požár. Pacienti se k němu dostávají ve špatném stavu, kdy už nepřipadá v úvahu měsíce čekat na zlepšení pomocí nastavení individuálního jídelníčku a na změnu v celém životě, odbourání stresu a škodlivého vlivu prostředí. Nastane okamžitá farmaceutická léčba dle protokolu a dietní doporučení, které je pacientovy pochopitelně na obtíž. Chce totiž, aby se vše vrátilo do normálu, jako před propuknutím nemoci. Většinu pacientů ani nenapadne, že právě ten životní styl (a teď nemyslete jen na jídelníček) byl příčinou všech problémů a po návratu do "normálu" se dostane do nekonečného kolečka.
Byla to pro mně velká lekce. Začala jsem se zabývat hlouběji zdravým životním stylem a vyjasnila jsem si hodně věcí. Říká se "Pomoz si sám a i Bůh ti přijde na pomoc". Je to obrovská pravda. Zázraky se dějí na zemi. Zázrakem je věřit v momentě, kdy je všechno černé a přesto se vydáte za nadějí, bez obviňování, bez toho, aby jste ventilovali svoje problémy na zdánlivé osoby, systém, okolnosti. Proto, aby se stal zázrak, aby se váš život změnil, musíte něco udělat. Každá pohádka přece vykládá o tom, jak je možné zvítězit, pokud v sobě naleznete odhodlání. Pomoc, náhodné štěstí přichází až na cestě za pokladem, za příšerou, za princeznou. Pokud se nikdy nevydáte, nezkusíte, nikdo vám na dveře nezaklepe s kouzelnou mapou. Kdo sám nechce, nepomůže mu ani lékař, ani kněz. Jsem nesmírně hrdá na přítele, že se postavil na vlastní nohy a rozhodl se pro sebe něco udělat. Na to jsem příliš pověrčivá, abych vše připisovala jen lidské snaze. Děkuji samozřejmě všem a všemu, co ho při jeho cestě doprovázelo a podporovalo a přivedlo k úspěchu.
Trochu se podívejme do sebe a jestli se nám náhodou neozve svědomí.
Není úkolem doktora, aby o nás dbal. Není úkolem doktora, aby nám vysvětloval principy zdravého životního stylu. Doktor do našeho života nevidí. Vidí příznaky. Bohužel nemá čas, aby řešil, že žijete v obrovském stresu, v nevhodných podmínkách, že se léta s někým dohadujete, že si ničíte zdraví. Lékař je od toho, aby léčil příznaky. Dostáváte se k němu v momentě, kdy je nejhůř. Neptáte se ho, když vám je dobře, co by doporučoval proto, aby jste si zdraví uchovali co nejdéle. Proto je nefér po něm chtít, ať vám odežene migrénu, pokud si ji sami vyvoláváte. Je nefér po něm chtít zázrak, když vy sami pro sebe nic nehodláte udělat.
Neříkám, že se vše dá vyřešit jídelníčkem, změnou zaměstnaní, pohybem, vyřešením sporů. Ale uznejte, to, že jsme tak nemocní, to, že propuká tolik nemocí, musí být i naše vina. Já věřím, že to je naše vina, protože pokud jsem něco způsobila já, mám velkou šanci udělat vše, abych to napravila. V ideálním světě by byl vztah doktora a pacienta rovnocenný a nikoliv podřazený. Možná jsem příliš romantická, ale věřím, kdyby pro sebe lidi dělali více, bylo by jednodušší i léčit. Nechci se nikoho dotknout, můj názor se týká hlavně sebe a vlastního okolí, které mám ještě šanci prokouknout.
A teď zpátky ke mně. Jsem ráda, že jsem se nikdy nedržela zbožňování kteréhokoliv jídelníčku, teď bych hezky padla na hubu :) Neměla bych v co věřit, přece mi "nejdokonalejší" životní styl nepřinesl spásu a neochránil mně. Je až vtipné, jak se objeví autoimunitní nemoc u blogerky o zdravém životním stylu. Musím se ale pochlubit, že jsem si vyhradila na panikaření a slzy pouze jeden den. V porovnání s poslední návštěvou u kadeřníka, kdy ze mně udělal něco mezi klukem a holkou a probrečela jsem víkend, musíte uznat, nebrala jsem to tak špatně :)
Diagnózu přítele ani sebe schválně nepíšu. Připadá mi to příliš osobní a vlastně to v našem příběhu nehraje velkou roli. Důležité je, proč se to všechno stalo a jak to napravit.
Hodně teď myslím na to, jaké chyby dělám, co mě ničí den co den. Co jsem si před lety slíbila a musela jsem usoudit, že jsem úplně jinde, než jsem chtěla. Je až trapné klišé, jak si to uvědomíte, že v sobě něco potlačujete, když dostanete červenou. Po měsíci a hlavně po traumatizujícím zážitku v endoskopickém centru si přiznávám, že jsem se leností ukojila v myšlence, že jsem spokojená. Vyhýbám se každému konfliktu a ničí mně zbytečnosti. Svoji energii soustřeďuji na zbytečnosti, které mně nikam neposouvají. Už dávno jsem se vůbec nikam neposunula, nic jsem se nenaučila. Vzpomněla jsem si na svoje plány, které jsem zavrhla, i když jsem dostala podporu. Bála jsem se neúspěchu, přitom je největším neúspěchem neúčast.
Nesmějte se mi prosím, ale za tento měsíc jsem prožila spoustu krásných věcí, které bych bez nemoci nemohla. Vyjasnilo se mi, co chci a že se o změnu musím snažit. Došlo mi, že trávím s kamarády méně času, než bych chtěla, přitom jsou opravdu vzácní, nezapomněli na mně ani teď. Mám málo času na sebe, místo toho, abych pro to něco dělala, ukolébala jsem se, že to jinak nejde. Bude to chtít velkou změnu, ale vím, že mám vše pod kontrolou. Mám obrovskou podporu okolí. Lhala bych, že se nebojím, taky nemám okno do budoucna, přesto jsem odhodlaná se snažit.
A abych tento příspěvek ukončila, nebojujte s doktorem, podejte mu pomocnou ruku. Máte možná jiné metody a přístup, máte ale stejné cíle. Chcete porazit nemoc. Kdybych byla lékařem, přála bych si myslícího, aktivního a spolupracujícího pacienta. Nezapomeňte, "enemy of my enemy is my friend" ;)
