Lhala bych, že současně vím přesně, kudy...
Chtěla bych si udělat čistý stůl a začít čistou hlavou. Bratránek mi jednou řekl, když má pocit že neví, co dříve, uklidí si na stole a hned je všechno jasné. Asi bych si taky měla uklidit. Na stole, v šatníku, v kanceláři, ve sklepě, mezi nikdy nenapsanými příspěvky, v hlavě. Akci megaúklid jsem zahájila tento týden.
Květen pro mně ani neexistoval. Cítím se jako Šípková Růženka, která prospala dlouhou dobu. Spánek léčí a lépe jsem i snášela svůj invalidní stav :) Po měsíci a po dvanácti doktorech (opravdu jsem to spočítala) se mi vrací chuť do života a rozjasňuje se mi v hlavě, že bych se sebou měla něco dělat.
Letos jsem prožila hodně úspěchu, pustila se do tréninku a do sešívání jídelníčku na míru. Měla jsem cíle, pracovala jsem pro ně a každý malý úspěch mi přidával na sebevědomí, tkala jsem si nové cíle. Měla jsem vytištěnou přihlášku na vytoužený obor, chtěla jsem se pustit do studia nutričního terapeuta. Přihlášku jsem pak nepodala, můj zdravotní stav by kriteriu přihlášky nevyhověl.
Na narozeniny jsem chtěla nové běžecké boty, plánovala jsem schodový trénink, intervalový běh a půlmaraton. Já se nezvdám, nesmírně potřebuji pohyb, snad bych za několik týdnů mohla být v pohodě, lehký začátek je už za rohem :)
Není divu, že jsem květen prospala a bylo to i lepší. Moc by mi nepomohlo, kdybych se celé dni zabývala tím, co všechno nemůžu. Přestala jsem řešit všechno. Sport, jídelníček, plány. Ne proto, že bych měla depku, jen mi přestal fungovat mozek a přepnul na režim spánku.
Jak se květnové deštivé počasí vytratilo, rozjasňuje se mi i v hlavě. Tak fajn, odpočinula jsem si, vyspala jsem se. Prošla jsem si celou řadu vyšetření a co teď. Jak dál?
Tím, že se zabývám zdravou výživou, nemyslete, že mně nenapadlo hledat řešení na moje zdravotní problémy v jídelníčku. Přečetla jsem si autoimunní protokol, striktní doporučení paleo stravy, částečnou vegetariánskou stravu s doplněním ryb z lovu, totální vegetariánskou stravu, doporučení SCD, vitariánský jídelníček. Vyslechla jsem si rady, které jsem dostala a dospěla jsem k závěru.
Tam, kam jsem se dostala, mně nepřivedla strava. Nejde o to, že bych měla tak dokonalý jídelníček, že se mi nic nemůže přihodit. Dokonalý jídelníček bych poslední měsíc vůbec ani nepřipomínala, moje bolesti byly hojené tunou čokolády, děkuji všem za báječné zásoby :) Srandičky bokem, opravdu si nemyslím, že je jakákoliv šílená restrikce řešením. Nebylo by to o nic lepší, než brát léky na bolesti a neřešit příčinu. Nevím, jestli mně chápete. Pokud něco děláte z přesvědčení, pokud si upravujete jídelníček jakýmsi přirozeným vývojem a hlavně s ohledem na individuální potřeby, je to ta nejlepší cesta. Striktní vitariánský jídelníček je zcela jistě zdravý, zelenina a ovoce je zdravé, ale nemám pocit, že to je pro mně správné. Zdravý je rovnice o mnoha neznámých a i když je zdravý jídelníček nesmírně důležitý, řešení je mnohem více sofistikované. Chybí mi slova a odvaha, abych přesně napsala, co cítím.
Aby bylo jasné, nedospěla jsem k závěru, že se na jídelníček vykašlu, nakoupím cukr a mouku a budu meditovat s koblížkem v rukách, ať mi je lépe. Nadále se chci věnovat alternativním stravovacím trendům, chci se tomu věnovat více, na profesionální úrovni a poskytnout nestrannou pomoc těm, co si neví rady s jídelníčkem. Nestrannou říkám proto, že si nemyslím, že by byl kterýkoliv jídelníček dokonalý pro všechny a opravdu bych se chtěla vyvarovat tomu, abych se stala zastáncem čehokoliv a snažila se všem vymývat mozky, doporučovat na každý problém od nespavosti po neplodnost jedno a totéž. Navíc jsem si uvědomila, že jsem jídelníčku dala ve svém životě důležitější roli a podcenila jsem všechno ostatní.
Minulý týden jsem četla báječný článek o vegan stravě. Úvodní myšlenka mně úplně dostala: Jídelníček je nejsnadnější cestou, jak v něčem vytvořit postoj, názor a cítit, že něco děláme dobře, že se nějaké věci zastáváme, že pro sebe, pro své okolí něco děláme. Je mnoho dalších věcí, v čem můžeme vyniknout, vytvořit hodnoty, většina z nich je ale mnohem pracnější.
Možná je můj jídelníček vyvážený, možná je na něm co vylepšit. Jedno jsem si ale uvědomila. Už léta se nikam neposouvám. Možná jsem byla mnohem více vzhůru, než v květnu 2013, prospala jsem ale všechno úplně stejně. Zanedbala jsem kolem sebe hodně věcí a možná jsem potřebovala si připomenout, že jsem v období, kdy jsem byla údajně zdravá, nebyla na tom vůbec lépe, než když jsem teď nemocná. Nemoc mně o nic nepřipravila, nic se nezměnilo. Je jedno, jestli v práci jsem, nebo ne, mám stejné konflikty a stejné pocity. Jak je možné, že jsem si to doteď neuvědomila? Odkládala jsem všechno úplně stejně jak teď. Měla jsem cíle, to ano. Vždy jsem byla schopna o nich mluvit, jako kdybych na nich pracovala... Ráda bych a možná jednou, a bylo by fajn... A jsem tam, kde jsem byla před lety. Samozřejmě, že si dni vyplním. Nekoukám do zdi a nenudím se. Ubíjí mi ale mozek činnosti a myšlenky, které k ničemu nevedou.
Když jsem se pustila do psaní tohoto příspěvku, doufala jsem, že věty splynou v jeden celistvý obraz a na konci se mi objeví řešení. Jak jsem nad tím seděla, nepřipadala jsem si chytřejší, všechno se jen více zamotalo. Šla jsem do kuchyně, že se pustím do vaření. Jak jsem loupala hrášek, byla jsem moc spokojená. Mám ráda takovéto pěkné činnosti. Přitom se mi neustále honilo hlavou, jak tento příspěvek ukončit. Vymyslet nějaké moudro, čím bych jednotlivé odstavce ukovala v jeden příběh, ať to má hlavu a patu. Nemůžu přece napsat nevím a netuším... Proč já jsem vlastně nemocná, když jsem pro sebe udělala více, než většina lidí?
Nakonec mně to došlo, tak to píšu ještě špinavými prsty, ať na to nezapomenu. Jídelníček ani sport nebyl špatnou volbou. Byla to dobrá cesta, kterou jsem se vybrala a přivedlo mi to do života nové podněty. Udělala jsem ale chybu, kdy jsem se ukojila tím, že budu sport využívat, aby se mně dostalo úspěchu, který jsem nedosáhla jinde. Pochopila jsem, proč necítím obrovskou hrdost, když se dívám na porovnávací fotky, které by měly dokázat, že můj jídelníček funguje. Není to ten opravdový cíl. To, že jsem si našla koníček, nenahradí moji nespokojenost jinde. Já nepotřebovala vyplnit volný čas a najít si hobby. Chtěla jsem změnu ve všem a dříve jsem si touho po změně byla schopna vyslovit. Změny, které jsem zavedla v lednu, byly prospěšné, přikládala jsem jim ale větší důležitost a odváděla jsem si pozornost od toho, co vlastně chci. Teď, jak nemůžu sportovat, vidím, že jsou dni stejné a je mi moc líto, že jsem cestu považovala za cíl. Uspokojila jsem se s malým úspěchem a vykašlala jsem se na to, co jsme opravdu chtěla. I kdybych se na obor přihlásila, na příjmačky jsem se nepřipravoval, nejspíš bych tam ani nešla. Vlastně jsem si obor zvolila co nejjednodušší, i kdybych se tam dostala, asi by mi to až tak moc nedalo. Jak sedím teď doma a nemůžu sportovat, chybí mi úspěch a spokojenost z dobrého tréninku. Kdyby ale mimo neschopnosti sportovat bylo všechno v pořádku, necítila bych se tak prázdná.
